Považuji se za velmi kreativního člověka a prakticky celý život něco vyrábím, zvelebuji či rekonstruuji vlastníma rukama. Těmi už prošlo několik bytů i domů včetně toho mého, v osobním vlastnictví. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl mi, že mi zajistí velmi levný pronájem, takže se mohu zbavit svého bytu a mohu se nastěhovat do moderního a komfortně vybaveného příbytku za velice nízký nájem, jen bych mu sáhl na čelo, zda nemá horečku. Takovou nabídku nepovažuji ani za dobrý vtip, natož pak za něco reálného a smysluplného. Já zkrátka potřebuji mít svůj vlastní grunt, který vylepšuji, předělávám a rekonstruuji po svém.
Nájemní bydlení není pro mě nic zajímavého a podobně to vidí více než tři čtvrtiny obyvatel naší země. Já už si nájemní bydlení vyzkoušel a připadal jsem si v něm jako ptáček ve zlaté kleci a stále jednou nohou na ulici, načež jsem se na té ulici také octl, ale oběma nohama a byl jsem překvapen, jak to, že se po deseti letech poctivě placeného nájemného z mé strany majitel bytu rozhodl jej najednou prodat.
Tímto chci naznačit, že americké hypotéky bez dokládání příjmů mají v naší zemi zelenou a daří se jim tu hlavně proto, že tu drtivá většina lidí považuje za nejrozumnější investici právě vlastní nemovitost, nikoli nějaké cenné papíry. My si zkrátka musíme na ten grunt sáhnout a vědět, že je náš, že nám patří. A také, že na tom gruntu můžeme hospodařit tak, jak uznáme za vhodné. Nechat si diktovat podmínky od pronajímatele, na to tady nemá náladu zhruba osm lidí z deseti a to už něco znamená. My Češi jme zkrátka hrdí na svůj nemovitý majetek a cítíme se v něm v bezpečí, vnímáme jej za svého společníka a hlavně za své bezpečné zázemí, ze kterého vás nikdo nemůže vyhodit, kdy se mu zachce. Jakmile uhradíte hypotéku, jste majitelem nemovitosti, ale u plateb nájemného vám nikdy ta nemovitosti nebude říkat: „pane“ nebo „paní“.